What Famous Means | Kapitola 1.

10. února 2014 v 4:29 | Stefano |  Whatfamousmeans

Hello! Tak tady je teda nová povídka... Je to Ziallovka a je to s nulovým ratingem takže hope you like it :))


Meet & Speak



Procházel jsem temnou uličkou, na jejímž konci jsem viděl záblesky světla. Kolem mě se hrnula další spousta fanoušků. Všichni jsme měli ten stejný cíl, dostat se co nejblíže k pódiu, abychom byli co nejkratší vzdálenost od našeho idola. Byl jím mladý kluk, s vlasy černými jako uhel, očima hnědýma jako srst nejšlechtěnějšího anglického plnokrevníka a hlasem jemným jako plyšový medvídek. Vlastně on sám byl jako plyšový medvídek, akorát ne tak chlupatý. Když jsem se dostal do místnosti, na jedné straně bylo pódium a na druhé bar. Před pódiem byla už nějaká spousta fanynek, vřeštících na celé kolo. Dokráčel jsem hbitým krokem k pódiu, abych byl přece jen trochu blíž. Lidé ze zpěvákova fanklubu křičeli a tleskali, aby si tím tak zkrátili čekání na něj. Ve vzduchu byla cítit nervozita, vzrušení, ale hlavně obrovská láska k němu, k chlapci s dokonalým hlasem. Když se dveře vedle pódia otevřely vřískot zesílil. Já se zatím nijak neprojevoval, protože jsem tu byl sám. Moji přátelé měli jiné plány, a protože jich nebylo mnoho byl jsem nucen být tu sám. Byla to dokonalá a jedinečná příležitost, která se neodmítá, a proto jsem se na tu 120ti kilometrovou cestu sem vydal sám. Když ze šatny vyšel náš dlouho očekávaný zpěvák vřískot opět narostl o milion decibellů. Když se přesunul svými ladnými kroky až k mikrofonu všichni zmlkli, jako mávnutím kouzelného proutku.
"Ahojte, jak se dnes máte?" zeptal se svým medovým hlasem a usmál se jako andílek. Málem se mi podlomili kolena. Chlapec, který už nebyl zrovna chlapec, si vzal svoji kytaru a ještě ji doladil, aby jeho dokonalé písničky byli ještě lepší, teda pokud to ještě šlo. "You were seventeen and i was blind..." spustil svou první pecku a všichni se začali kolíbat do rytmu a pozpěvovat si společně s ním. Během celého toho nejdokonalejšího koncertu vystřídal všechny své písničky a já při každé z nich jen koukal do jeho očí, které se občas podívali do těch mých. Byl to zvláštní pocit, když se naše oči setkali. Vždycky jakoby chtěl, abych se usmál. Netvrdím, že jsem se nikdy neusmál, nechtěl jsem totiž, aby si myslel, že s ním nějak koketuju nebo se ho snažím sbalit. Jasně byl jsem gay, ale on ne a o to to bylo těžší. Byl jsem do něj platonicky zamilovaný, ale věděl jsem, že ho nemůžu nikdy mít.
"... you know i love you," dokončil svůj poslední song a všechny fanynky, které doteď jen mávali mobilem nebo zapalovačem a zpívali, se rozhlučely v mohutný jekot a potlesk. Tentokrát jsem se přidal i já a tleskal jsem co mi ruce stačily. Byl to neskutečný zážitek, celý koncert, on a prostě to všechno kolem, vůbec se mi nechtělo domů. V tu chvíli mě zamrazilo. Kouknul jsem na mobil a to co jsem viděl mi podlomilo kolena víc než medvídek na pódiu. Bylo po půlnoci a to znamenalo, že mi ujel poslední vlak domů. Další mi jel až v pondělí, což bylo až za dva dny. Zatraceně, proč bydlím v takové díře, kde jezdí vlaky jen ve všední dny? Udělalo se mi mdlo, a proto jsem se z davu protlačil ven, blíže k baru. Když jsem se ohlédl k pódiu, zpěvák zrovna děkoval za přízeň a podobně. Poté se někteří hrnuli ven a někteří zůstali, aby ukořistili podpis, já neměl sílu, ale tak moc jsem chtěl podpis, že jsem se rozhodl čekat až fronta, nebo spíš obrovský chumel lidí, trochu prořídne. Šlo to kupodivu rychle, ale i tak už jsem potřeboval na vzduch. Šel jsem tedy opět tím tmavým tunelem a opět se kolem mě hrnula spousta fanoušků. Že by už přestal podepisovat a fotit se? Zastavil jsem se tedy a rozešel se opačným směrem. Když jsem vešel do místnosti, nikdo už v ní nebyl. Společnost mi tu dělaly pouze odpadky a konfety co ležely na podlaze. Pomalu jsem přešel k pódiu, abych si alespoň mohl představit, že tu onen mladík stojí a zpívá. Zpívá jenom pro mě a nikoho jiného. Text jeho písní mě hladí po duši, jako mě dříve hladívali ruce mé matky.
"Co tu děláš?!" vyrušil mě z mého snění nějaký hrubý hlas. Hrozně jsem se lekl a tak jsem začal utíkat. Utíkal jsem co mi nohy stačily temným tunelem až ven, kde jsem narazil na nějakou překážku. Ta překážka byl člověk.
"Jej, pardon," omluvil jsem se oné osobě. Vyrazil jsem jí mobil z ruky, a tak jsem po něm hned chňapl, abych ho mohl podat. Ta osoba udělala to samé tak jsme se srazili hlavami.
"Promiň," zasmál se. Teď už jsem poznal, že osoba, do které jsem vrazil byl muž.
"V poho..." náhle se mi zatmělo před očima. Ten člověk, ten mladík z pódia, stál tu teď těsně předemnou a usmíval se na mě. Teda nejspíš na mě, když tu nikdo jiný nebyl. "Co koukáš?" usmál se, "já jsem Zayn, Zayn Malik."
"J-j-já vím," usmál jsem se na něj.
"Co jsi tak rozklepaný, prosím tě?" zasmál se.
"No, potkat někoho jako ty, to se mi ještě nepodařilo," řekl jsem polohlasem.
"Jako já? A to je jaký?" zeptal se se smíchem. Já jen cítil jak se mi krev hrne do tváří a ty závratnou rychlostí rudnou. Neměl jsem co odpovědět, nechtěl jsem se ztrapnit hned v první minutě a tak jsem mlčel.
"Byl jsi na koncertě?" opět se usmál jak nejdokonaleji uměl a mně se málem podlomila kolena. Můj hlas jakoby se z mého těla vytratil, a tak jsem jen zakýval hlavou. "A líbilo," opět jen to mlčenlivé kývání hlavou.
"Stihl sis dojít pro autogram?" tentokrát se pohyb hlavou změnil z nahoru, dolů na doleva a doprava.
"A chceš?" zasmál se. Nevěděl jsem co odpovědět, nechtěl jsem, abych vypadal jako klasický fanoušek, co prahne po jeho podpisu nebo fotce, ale taky jsem nechtěl, aby si myslel, že mi je lhostejný.
"Třeba," usmál jsem se a v hlavě mi běhalo jaký jsem idiot. To jsem mu nemohl říct, že mi bude ctí nebo něco takového? Musel jsem říct 'třeba' ? Jsem vůl na n-tou.
"A kam?" odhodil cigaretu, kterou si během celého našeho rozhovoru pokuřoval. Nesnáším kuřáky, ale jemu bych odpustil snad všechno.
"Tak asi nikam, památník jsem si nevzal," zašklebil jsem se jako malé dítě, kterému maminka odmítla dát lízátko.
"A co třeba ruka?" zasmál se, "asi jsi přírodní blond že?"
"Slyším dobře? Právě jsi mě urazil?" najednou se mi rozvázal jazyk.
"Né, to ne, ale chci tě oslovovat blonďáku, protože nevím jak se jmenuješ, a tak si jen zjišťuji jestli je to jen barva nebo příroda," rychle se obhajoval.
"Jsem Niall," vyhrkl jsem najednou, "a jo jsem přírodní blond, pocházím z Irska." "Uuu, blonďatý Ir, to musíš mít každou holku v kapse že?" zasmál se. Každý o něm věděl, že je sukničkář, ale že by k tomu naváděl i ostatní?
"No, teda vlastně," zaváhal jsem, zda mi říct, že jsem gay, nebo si to mám nechat pro sebe, abych ho od sebe neodradil, "jo to mám."
"Já si to myslel, blonďatí a modroocí kluci to mají lehčí," vypustil ze svých úst úplnou blbost, ale já ho při tom raději nechal.
"A ty na někoho čekáš?" zeptal se mě a podepsal mi ruku, fixem, který hledal po kapsách u kabátu.
"No popravdě mi ujel poslední vlak domů, a tak musím bloudit městem, dokud mi nepojede další," zasmál jsem se, jakoby mi to nevadilo.
"A to bude kdy?" nadzvedl obočí v tázaví pohled.
"Brzy," usmál jsem se na něj.
"Já jen, že kdybys potřeboval, bydlím teď na hotelu a mám tam jednu volnou postel, takže kdybys chtěl," zakřenil se na mě a ukázal směrem k hotelu na konci ulice. "Ne děkuji, to zvládnu," usmál jsem se a v hlavě mi bloudily představy o tom, jak jsem s ním na pokoji a užíváme si srandu. Nemohl jsem to přijmout, protože je to přece jen Zayn Malik, Superstar a já jsem jen obyčejný kluk z vesnice.
"Jak myslíš, ale kdyby sis to rozmyslel, tu je moje číslo," řekl a začal mi něco připisovat na ruku.
"Neměl bys rozdávat své číslo na potkání," protiřečil jsem svým přáním a tužbám. "No to bych sice neměl, ale mám takový pocit, že ti můžu věřit, a když ne, vyměním simkartu a je," mrkl na mě.
"Zayne, pal si uklidit šatnu!" řval na něj někdo od bočních dveří.
"Už jdu Denisi," převrátil oči a znechuceně na něj řval.
"Tak běž, nebo budeš mít problém," vyplázl jsem na něj jazyk jako malé dítě. "Neprovokuj," zasmál se.
"Tak ahoj a děkuji," usmál jsem se na něj.
"Měj se a není vůbec zač," rozloučil se a objal mě. A opravdu, je to jak to pubertální třináctky popisují ve svých statusech na facebooku. Naprosto se pro mě zastavil svět. Nevnímal jsem okolí kolem sebe, žádná auta, žádná světla, žádné budovy, jen já a on. Bylo to dokonalé. Uvolnil své sevření a nakonec mě pustil úplně. Otočil se a šel směrem, odkud na něho předtím volal ten muž. Ještě se naposled otočil a zamával mi. Mávnutí jsem opětoval. Musím říct, že tenhle zpěvák se umí chovat ke svým fanouškům. A nebo to byla speciální výsada, která patřila jen mně? Ne blbost, opakuj si Horane, je hetero, je hetero, je hetero. Ty jsi teplej jak kamna, on ne. Ó můj bože, mě objal Zayn Malik a co víc já mám jeho číslo.
"Jooooooooo!" zařval jsem, na celou ulici a rozutíkal jsem se pryč.

Doufám, že se vám to líbilo.
Prosím komentujte a hodnoťte.
Děkuji :)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama